Po berlínské premiéře naší výstavy “Why not a Bear?” v Acud Theatre, kterou jsme uspořádali společně s mou kamarádkou z Berlína Lenou Binski, přišla na řadu pražská repríza a to v Avoid galerii, výstavní kobce na pražské náplavce. Už v době, kdy výstava probíhala, jsem si říkala, že by bylo fajn napsat o ní na náš blog, i když se apriori netýká šperků, kamenů ani spirituálních symbolů, ale týká se mne, mojí tvorby, mých fotek…a navíc, Lenu jsem v Berlíně při práci na projektu stihla vyfotit i pro Jamar, takže proč ne?
A tak sem dávám příspěvek o výstavě, která už byla, ale kterou vám přiblížím fotodokumentací z obou instalací, a která je stále k vidění online v tomto odkazu:
https://www.why-not-the-bear.de/
V té době, kdy se deprese a strach daly krájet, si Lena oblékla kostým plyšového medvěda. Medvěd je mimo jiné symbol Berlína, města, které se jí stalo domovem. Křehká klaunská duše, moje kamarádka původem z Rigy, se nebála postavit na hranici všudypřítomného kýče ve formě nabízejícího plyšového maskota. Reklama je obor studující hloubkově lidskou mysl a dobře ví, jaký efekt má na limbický systém člověka plyšová hračka. Symbol dávno zapomenutých dětských snů, dotýkající se spodní hladiny srdce, automaticky strhávající pozornost, protože si každý podvědomě vzpomene na svého prvního Kubu, Béďu, Míšu… Chce si ho pohladit, obejmout nebo se nechat obejmout. Proto se v době konzumní stal tak rychle komerčním artiklem. Lena umístila obřího plyšáka do prostor divadla a galerie, na pole performativního a akademického umění. Symbolika je tu odpoutaná od předsudků a zobrazuje se ve své čisté formě. Nabízí jen vtip, lásku, něhu a otevřené srdce.
U příležitosti pražské výstavy jsem požádala kamaráda Honzu Picko, aby mne přijel podpořit. Honza nejenže přijel na zahájení až z Jablonce, ale dokonce ve vlaku napsal a následně přečetl úplně boží zahajovací řeč:
“Na pozadí velmi nahodilé schody okolností jsem byl vyzván k zahájení této vernisáže. Neplánuji nic dlouhého, na formáty čítající desítky minut nejsem zvyklý jak autorsky, tak posluchačsky. Ve chvíli kdy na to kývnu toho o projektu vím velmi málo, ale maně si vzpomínám na celkem veselý kostým medvěda navlečený na někom stojícím u silnice, obraz který na mě na vteřinku blikl ze sociálních sítí.
A právě za obrazem dobráckého médi v čepici na výletě do Prahy na moment zavane pach spálených medvědích pracen, přičemž v žádném případě nejde o předvánoční nehodu v kuchyni. Medvědář učí medvěda tančit tak, že jej postaví na rozpálený železný plát a hraje mu k tomu na hudební nástroj ve snaze vytvořit podmíněný reflex. Dupání medvěda střídajícího nohy v bolestivém tanci je vzdáleně slyšet za každou vzpřímeně chodící antropomorfní modifikací tohoto zvířete.
Na pozadí těchto úvah je pak historka, kdy žena klaun těsně po covidové krizi prchá do Prahy v kostýmu medvěda, protože stejně jako on nevydrží stát na jednom palčivě rozpáleném místě, stejně tak jako on je nucena střídat nohy v tanci z Berlína do Prahy je tragikomicky bizarní. A kdokoliv není dítětem bez kulturních šrámů, které ke všemu přistupuje bezprostředně, musí na tento medvědí kvapík reagovat způsobem, který o něm ledacos vypoví.
Jako kurátor i jako pedagog málokdy nabádám návštěvníky vernisáží i studenty k přehnaně vážnému přístupu, avšak chápat výstavu jako fotografický záznam z veselé kostýmové estrády by bylo chybou fatální. Hloubka celého projektu je dost možná netušená jak samými autorkami, tak všemi, které na své cestě potkali. Snad se nám ji podaří komplexněji zhodnotit dnes tady.”
Jan Picko, výtvarník a pedagog
Lena je profesí klaun. To je podle mne asi nejlepší povolání na téhle planetě. Tady mi v jednom berlínském baru zapózovala s náhrdelníkem od Jamaru:
0 komentáøù